Kpso

I u jednobuněčných organismů, třeba u některých prvoků, zajišťuje pohyb – plavání – jeden nebo více bičíků. U bezobratlých vidíme nejčastěji vlnivý pohyb celého těla (hlístice, pijavky) nebo se pohybují pomocí kožních lemů (hlavonožci).

Výkonný pohon pomocí ocasní části těla, většinou opatřené ploutví, nacházíme až u rybovitých obratlovců. Při plavání se pohyb svaloviny trupu přenáší plynule na ocasní část těla včetně ploutve. Tím dochází k využití její plochy a přilehlé plochy ocasního násadce při jejich bočních pohybech.

Rybáři si u svých úlovků všímají především tvaru a zbarvení ocasní ploutve. Těm zkušenějším stačí, aby jen na okamžik zahlédli na hladině alespoň její malou část a okamžitě poznají, kdo je jejich soupeřem. Vzrušení u nich vyvolá nesouměrná ocasní ploutev metrového jesetera i souměrně vykrojené „pádlo“ kapra, candáta nebo štiky.

Se souměrně uťatou ploutví se můžeme v našich vodách setkat u drobných rybek jako je mřenka, sekavec a sekavčík i nepůvodní sumeček americký.

Souměrně vypouklou ocasní ploutev má, dnes již málo vídaný, piskoř, ale také má takto tvarovanou ploutev sumec.

Příroda vyvinula u ryb několik modelů ocasních ploutví. Pro starobylé lalokoploutvé ryby – latimérie podivná – je typická zahrocená dificerkní (vně i vnitřně souměrná, např. úhoř) ocasní ploutev se třemi laloky. Ploutev starobylých bahníků je vějířovitě zaokrouhlená.

Tři typy ocasních ploutví našich ryb:

·         Homocerkní – souměrná ploutev se stejně dlouhými laloky, například jelec proudník

·         Heterocerkní (epicerkní) – vně i vnitřně nesouměrná, konec páteře směřuje do horního laloku, nesouměrná ploutev s delším horním lalokem, např. jeseter, který má horní lalok výrazně delší

·         Heterocerkní (hypocerkní) – nesouměrná ploutev s delším dolním lalokem, např. cejn perleťový a cejn sinný

Obecně u sladkovodních i mořských ryb převládají ocasní ploutve tvořené dvěma laloky, horním a dolním.